Turkestán 18 – Revoluce v Taškentu a jejich vliv na válečné zajatce

Taškent coby hlavní město gubernie na počátku 20. století by rovněž místem, v němž se nejvíce z celého Turkestánu projevovaly různé revoluční nálady a politické vlivy. 

V Taškentu došlo ke dvěma revolucím ve vojenské posádce v letech 1905 a 1912, avšak obě byly krutě potlačeny a vůdci povstání byli popraveni. Naši zajatci byli ovlivněni tzv. středoasijským povstáním v roce 1916, kdy se cena chleba například zvýšila čtyřnásobně od roku 1915. Původně zemědělské povstání se přeměnilo na protikoloniální, protiruské národně osvobozenecké hnutí. Až 120 tisíc vojáků postupně mobilizovalo, ale povstání bylo brutálně potlačeno. Nicméně odpor proti carskému režimu neustal.

Zajatci, kteří si po svém příjezdu našli práci a přivýdělek, žili relativně spokojeným životem, který se ovšem v létě 1916 radikálně změnil. Práce byla placena stále stejně, ale obrovský vzrůst cen potravin zapříčinil vlnu hladu a s tím spojených nemocí. Dávky jídla v táborech se výrazně zmenšily a obslužný personál je snižoval krádeží pro vlastní potřebu. Začaly se v mnohem větší míře šířit infekční choroby, kurděje z nedostatku vitamínů trápily téměř všechny zajatce žijících v táborech. Dříve velmi levné ovce a zelenina se náhle staly cenově nedostupnými. 

V únoru 1917 dosáhlo revoluční úsilí v celém Rusku vrcholu s abdikací cara. V Taškentu se již v dubnu začaly formovat různé dělnické a revoluční výbory, vojáci se bouřili a vznikaly nové nacionalistické muslimské organizace. Pro naše zajatce v této situaci chaosu se rozplynuly poslední jistoty a možnosti přivýdělku. Celé léto a podzim probíhaly dílčí stávky dělníků, zemědělců, muslimů, nacionalistů a dalších skupin, Taškent se zmítal ve vlnách revoluce a zajatci v něm dál seděli bez informací, jídla a alespoň nějaké naděje. 

Dne 28. října 1917 vypukla v Taškentu ozbrojená revoluce, která trvala čtyři dny a skončila dobitím Taškentské pevnosti. K zajatcům v kasárnách přicházeli komisaři z revolučních pluků a oznamovali jim, že jsou svobodní a mohou si dělat co chtějí. Co to ale znamenalo v očích zajatců? Především to, že i těch pár kopějek, které dostávali každý týden, už nedostanou, stejně tak jim již nikdo nezajistí stravu a možná je i vyženou z prostor, které dosud obývali. Nastalo krátké období absolutního bezvládí, nevědomosti, mnoho zajatců se v té době nechalo nalákat ke vstupu do Revolučních gard, jelikož zde viděli jistotu platu a určitého zázemí. 

Do jara 1918 probíhala stabilizace poměrů, přičemž se obnovila základní péče o zajatce, po 3. březnu začaly také odjíždět transporty zajatců zpět do Rakouska. V dubnu byla vyhlášena oficiálně Turkestánská autonomní sovětská socialistická republika, obklopena ze všech stran antisovětskými silami, na severu v prostoru Petropavlovska dokonce působili i českoslovenští legionáři. Na začátku léta proběhla další všeobecná mobilizace, při které velká část zajatců, která nestihla ještě odjet, nastoupila službu v již existující Rudé armádě.

V noci na 19. ledna 1919 vypuklo v Taškentu protisovětské povstání, které bylo 21. ledna po tvrdých bojích potlačeno. Jednotky Rudé armády nadále bojovaly na jiných místech Turkestánské republiky, přičemž i naši zajatci se nacházeli v jejich řadách. Na jaře 1920 byla téměř celá Fergánská dolina osvobozena a poslední zajatci, kteří sloužili v armádě a vyjádřili přání vrátit se domů, odjížděli. Ač zajatci ke konci roku 1914 a v průběhu roku 1915 dorazili do relativně poklidné střední Asie, kde život plynul pomalu a provinčně, bouřlivé události zde započaly již v roce 1916 a pokračovaly až do roku 1920. Zajatci, otřásaní nelítostným osudem, trpěli ještě více než místní obyvatelstvo. Umírali na nemoci, hladomor, v bojích, kterým nerozuměli, v pouličních střetech, plni zoufalství a bez naděje na návrat domů.