Válečné hroby v ČR

Systém péče o válečné hroby v České republice upraven zákonem č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech. Péče o válečné hroby je podle tohoto zákona v působnosti Ministerstva obrany České republiky.

Péče o válečné hroby na území České republiky je realizována podle následujících zásad:

• Do systému péče o válečné hroby jsou kromě válečných hrobů s ostatky zahrnuta i pietní místa, která jsou připomínkou oběti válek.
• Zákon o válečných hrobech chrání všechny válečné hroby bez ohledu na to, zda se jedná o hroby našich nebo spojeneckých vojáků, anebo zda se jedná o hroby bývalých nepřátel.
• O všechny válečné hroby je pečováno stejným způsobem bez ohledu na jejich původ.
• Na všechny padlé je nazíráno jako na oběti válek a nejsou posuzovány podle státní příslušnosti, národnosti a podobně.
• Cílem péče o válečné hroby je jejich zachování v důstojném a poznatelném stavu.
• Minimální rozsah péče o válečné hroby je stanoven zákonem a v ČR ji vykonávají zejména obce, které většinu z nich vlastní.
• Péče o české válečné hroby v zahraničí je zajištěna mezivládními smlouvami.

Údaje o válečných hrobech, které se nacházejí na území České republiky shromažďují a aktualizují v rámci svého správního obvodu obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Tyto úřady jsou odpovědné za jejich úplnost a aktuálnost. Údaje o českých válečných hrobech v zahraničí obdobným způsobem shromažďuje Ministerstvo obrany.

Počty válečných hrobů evidovaných na území ČR

Před první světovou válkou

Problematika pohřbívání vojáků padlých v ozbrojených konfliktech, je stará jako války vedené vojensky organizovanými bojovými tělesy. Způsob pohřbívání vojáků se řídil zvyklostmi jednotlivých kultur a pravděpodobně se odvíjel od obecných zvyklostí pohřbívání mrtvých.

O rozdílném přístupu kultur k této problematice svědčí řecký historik filozofie Diogenés Laërtios (3. století n. l.), který v díle Život, názory a výroky proslulých filozofů (IX, 83-84) uvedl: "Egypťané pohřbívají mrtvé balzamujíce je, Římané je spalují a Paionové je házejí do rybníků. Z toho plyne, že je třeba se zdržet úsudku o pravdě".

Evropané své vojáky pohřbívali na území, kde padli.

Po zavedení stálého vojska v 17. století byli vojáci pohřbíváni péčí vojenské správy, prostřednictvím vojenské duchovní služby. Pravidla pohřbívání vojáků byla později, po ukončení světové války, zakotvena i v mírových smlouvách, ve kterých se vlády smluvních stran mimo jiné zavazovaly starat se o to, aby hroby vojínů a námořníků pohřbených na jejich územích byly chovány v úctě a aby byly udržovány.

Meziválečné období

Československá republika po svém vzniku prokazovala okázalou úctu těm, kteří padli v boji za její vznik. Mimo to prokazovala pietu i těm, kteří padli na straně nepřítele.

Již 1. 4. 1919 byl při Ministerstvu národní obrany zřízen "ústřední inspektorát válečných hrobů", do jehož působnosti patřilo i zpracování a vedení evidence válečných hrobů.

Inspektorát byl později přejmenován na ústřední správu válečných hrobů a k 1. 4. 1924 evidoval na 4 970 hřbitovech v obvodech 4 591 obcí celkem 139 557 válečných hrobů.

V polovině roku 1924 vstoupilo do systému péče o válečné hroby Ministerstvo vnitra a část odpovědnosti za správu o válečné hroby byla svěřena četnickým stanicím, které mimo jiné převzaly odpovědnost za vedení přesné evidence válečných hrobů na všech hřbitovech ve svém obvodu. Jednalo se o jednorázovou součinnost s platností do konce prosince 1924.

V tomto roce byl Ministerstvem národní obrany vypracován nástin návrhu zákona o válečných hrobech, kterým byl definován pojem válečný hrob a stanovena povinnost zřizovat a udržovat válečné hroby obcím, v jejichž obvodu jsou účastníci světové války pohřbeni. Stát měl na jejich údržbu poskytovat obcím finanční příspěvek.

Péče o válečné hroby byla návrhem zákona navrhována do 31. 12. 1934, po této době se mohly válečné hroby rušit. Přesto, že zákon nebyl přijat, ukazuje na přístup první republiky k problematice válečných hrobů.

I přes součinnost obou ministerstev se nedařilo válečné hroby plně ochránit, což bylo způsobeno jednak nedostatkem místa pro pohřbívání zemřelých, ale zejména pak neexistencí zákona, který by válečné hroby ochraňoval. Ze zpráv četnických stanic vyplývá, že majitelé některých obecních a církevních hřbitovů po uplynutí tlecích dob válečné hroby rušili, aniž před tím vyrozuměli zástupce vojenské správy (četnickou stanici nebo posádkové velitelství), který by byl včas a podle vydaných směrnic zajistil další trvání těchto hrobů.

Potíže se zabezpečením péče o válečné hroby vyvrcholily v roce 1938, kdy ministerstvo vnitra, na základě žádosti Ministerstva národní obrany, obnovilo součinnost při správě válečných hrobů. Přestože se odpovědnost Ministerstva národní obrany za péči o válečné hroby nezměnila, prováděcími orgány péče o válečné hroby se staly četnické stanice, iniciativu v této oblasti začíná přebírat Ministerstvo vnitra.

Se vznikem Protektorátu Čechy a Morava byl tento stav potvrzen a péčí o vojenské válečné a mírové hroby byl vládním nařízením pověřen Vojenský spisový úřad při Ministerstvu vnitra. Tento v roce 1940 provedl kroky ke zjištění skutečného počtu a stavu válečných hrobů - přezkoušení evidence válečných hrobů na území Protektorátu. K tomu uložil četnickým stanicím mimo jiné zjistit ve svém obvodu počty válečných hrobů, kdo tyto hroby udržuje, porovnat skutečné počty s evidenčním stavem a vyhotovit o tomto zápis.

Po druhé světové válce

V poválečném období se odpovědnost za péči o válečné hroby na krátkou dobu vrátila do gesce Ministerstva národní obrany, ale již v roce 1951 byla předána do působnosti ministerstva vnitra. Agenda válečných hrobů, která byla předmětem přesunu do působnosti Ministerstva vnitra, obsahovala i problematiku vedení evidence válečných hrobů, povolování zrušení hrobů, dohled na jejich úpravu a udržování.

V této době se sice ještě hovořilo i o válečných hrobech "příslušníků jiných národů", ale to už spíše s důrazem na spojence.

Posádkový velitel podle vojenského předpisu Org XX, § 15 měl kromě ostatních povinností pečovat také o válečné hroby:"Vede záznamy o válečných a vojenských hrobech na vojenských hřbitovech a pečuje společně s vojenskými stavebními úřady o udržování válečných hrobů po dobu jejich trvání."

Za válečné hroby Ministerstvo národní obrany však pokládalo "především všechny hroby vojenských osob naší čs. armády zahraniční i domácí, jednotek partyzánských a spojeneckých armád".

Především se však jednalo o nově zřízené a velikým nákladem budované válečné hřbitovy Rudé armády. Podle prvních šetření byly na československém území zjištěny následující oběti druhé světové války:

Padlí:

• Rudé armády 97.325,
• rumunské armády 12.742,
• čs. armády-východ 5.620,
• čs. armády-západ 896,

Popravení čs. důstojníci a rotmistři za nacistické okupace: 521

Oběti:

• SNP 15.000,
• pražského povstání 1.694,
• nacistické persekuce 36.530.

Popravení a zemřelí v Terezíně: 35.000

Dále 279 Američanů, 268 Britů, 474 Francouzů, 44 Holanďanů, 10 Belgičanů, 91 Poláků, 34 Jihoslovanů a 17 Bulharů, tzn. celkem 206.952 a cca 107.477 Židů deportovaných jak z území českých zemí, tak i Slovenska.

Vojenská správa se tehdy ještě starala o mírové vojenské hroby, jež vznikly po 31. prosinci 1945. Péči o ně, na rozdíl od válečných hrobů, měla jen deset let, tzn. po dobu stanovenou zákonem (z hygienických důvodů).

Každý vojenský hrob měl být umístěn tak, aby byl chráněn před zničením a zneuctěním, čehož se mělo dosáhnout tím, že měl být "na zvláštním vojenském hřbitově nebo na hřbitově veřejném", kde bylo zřízeno zvláštní oddělení pro vojáky. Místo pohřbení mělo být opatřeno "proti rozpadnutí náhrobkem z hlíny, z kamene nebo vůbec z nějaké trvanlivé hmoty a musí být opatřeno tabulkou z dobrého materiálu s čitelným, trvanlivým nápisem, s náboženským symbolem (kříž, siónská hvězda a p.)".

Začátkem roku 1950 byla gesce péče o válečné hroby přenesena usnesením vlády z Ministerstva národní obrany na Ministerstvo vnitra.

Česká republika

Od roku 1999 je péče o válečné hroby svěřena do působnosti Ministerstva obrany usnesením vlády ze dne 5. května 1999 č. 427, o zabezpečení péče o válečné hroby v České republice a v zahraničí. Tímto usnesením vlády je ministru obrany uloženo koordinovat péči o válečné hroby v České republice a v zahraničí a zajišťovat k tomu nezbytné prostředky ve státním rozpočtu v kapitole Ministerstva obrany.

V návaznosti na toto usnesení vláda České republiky schválila svým usnesením ze dne 6. prosince 1999 č. 1292 Pravidla pro poskytování a čerpání účelových dotací ze státního rozpočtu na zabezpečení péče o válečné hroby v České republice a finančních darů do zahraničí.

Dne 20. února 2004 byl přijat zákon č.122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech a o změně zákona č.256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který stanovil práva a povinnosti v oblasti péče o válečné hroby a pietní místa a orgány státní správy a jejich působnost ve věcech válečných hrobů.