Turkestán 15 - Zajatci přivezli prapor 2. pluku z Taškentu

Do československého vojska na Rusi od roku 1914 přijížděli dobrovolníci z celého ruského impéria, ať už po malých skupinkách, nebo sami, podle toho, jak obdrželi úřední povolení k odjezdu ze zajateckých táborů, či ze svých dosavadních pracovišť. Jednu z mála výjimek tvořili zajatci z Turkestánu, kteří se v Taškentu shromažďovali již od roku 1915, a proto v červnu 1916 se mohl  z hlavního města gubernie vypravit vlak nových dobrovolníků.

Obyvatelé Taškentu od konání památného Sokolského dne znali tyto udatné muže, kteří často pochodovali městem na cvičiště zpravidla za zpěvu písní a v jejichž čele kráčel vysoký mládenec s bradkou nesoucí prapor se lvem. Stejný prapor přivezli zajatci s sebou do Kyjeva. Historie této zástavy se začala psát ještě v roce 1915, kde se zajatci shromažďovaní před odjezdem do vojska rozhodli, že si opatří krásný prapor jako znamení a ideový symbol svého rozhodnutí vstoupit  do československého vojska a pod nímž chtěli putovat dále na bojiště.

Muži se na prapor skládali po kopějkách a díky pomoci kolonistů nashromáždili na jaře 1916 potřebnou finanční sumu. S výrobou praporu vypomáhaly i ženy kolonistů, na pracné hedvábné výšivce  - bílý český lev na hedvábné červené půdě s malým kovovým lvíčkem na ozdobné špici žerdi -  se podílely paní Gottfriedová, Kozlanská a Kazdová. Kování na žerď i ozdobnou špici se lvíčkem prostým náčiním pracně zhotovil dobrovolník Antonín Straka z Neuměřic u Kralup nad Vltavou, jenž poté zastával pozici prvního praporečníka. Na počest praporu složil dobrovolník Karel Petrách tří slokovou píseň „Prapor vlá“ (parafráze sokolské „Spějme dál“), kterou poté všichni zpívali při každé příležitosti. Další oblíbenou písní byla taktéž zajatci složená „Hoj, pod prapor Družiny, bratři“. 

Tak jako vlál prapor našich dobrovolníků při slavném Sokolském dni 25.4.1916, tak ještě větší sláva a rozloučení s Taškentem jej čekala dne 25.6.1916, kdy za zpěvu písní s rozvinutým praporem pochodovalo přibližně pět set zatím ještě stále zajatců vstříc svému vojenskému osudu. Po příjezdu dobrovolníků do Kyjeva dne 7.7.1916 zněly ulicemi města české bojové písně a vojáci slavnostně napochodovali v této atmosféře až k tzv. červené univerzitě, která načas sloužila jako kasárna. Bylo rozhodnuto, že prapor se stane plukovním praporem nově založeného 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad a ruský pravoslavný pop je slavnostně vysvětil dne 5.10.1916 na pasece při nástupu v polním táboře u Okonsku. Prapor prošel dlouhou bojovou cestu až konečně zavlál dne 14.4.1920 nad pražským Václavským náměstím. 

Antonín Straka (19.5.1881 Neuměřice) se v hodnosti četaře šťastně vrátil do svobodné vlasti, a i když za druhé světové války strávil téměř čtyři roky ve Walheimské káznici, byl to právě on, kdo dne 1.7.1947 dekoroval Zborovskou pamětní medailí číslo 1 československého prezidenta Dr. Edvarda Beneše. V Kralupech nad Vltavou vlastnil po druhé světové válce dílnu na výrobu a opravu jízdních kol. Zemřel 15.1.1956 v nemocnici ve Slaném, pohřbený je na kralupském hřbitově. 

Dobrovolník Karel Petrách z Veselí nad Lužnicí (28.2.1887) měl zcela jiný osud.  K vojsku byl zapsán dne 26.6.1916, avšak po necelých dvou letech dne 12.5.1918 již v hodnosti četaře dezertoval k nepříteli. V srpnu 1918 byl zajat při bojích Úderného praporu s bolševiky a jako zrádce dne 3.8.1918 pověšen. 

Zdroj: www.legie100.cz, 17. DÍL SERIÁLU – Jízdní kola vyráběl a opravoval legionář – Kralupský Zpravodaj (kralupskyzpravodaj.cz), Za svobodu - Obrázková kronika Československého revolučního hnutí na Rusi 1914 - 1920.  Otakar Vaněk (fotografie použity z této publikace). Cestami odboje II. díl – Adolf Zeman, Druhý pluk vzpomíná – Vladimír Roubal.