Turkestán 19 Místo posledního odpočinku zajatců v Taškentu – hřbitov Botkino
Hřbitov pojmenovaný Botkino, který sloužil jako místo posledního odpočinku pro vojenské zajatce v letech 1914 až 1920 v Taškentu, rozkládá se na ploše přibližně 40 hektarů a vznikl v roce 1872 na původně zemědělských pozemcích. Zpočátku byl určený pro vojáky, kteří zemřeli v nedaleké vojenské nemocnici, později byl rozšířen i o občanský sektor. Několik let po otevření hřbitova byl vystavěn i chrám Alexandra Něvského. V roce 1906 byla provedena rekonstrukce a vysázeny stromy. V tomto stavu se hřbitov nacházel v roce 1914, kdy začali přijíždět první zajatci.
Pohřbívat se začalo při prvních jednotlivých úmrtích do části vyhrazené od vchodu vpravo dozadu. Tento prostor se brzy stal rozlehlým hřbitovem vojenských zajatců. Původní kříže byly vyrobeny z dřeva a jména zemřelých byla vytesána na dřevěné tabulce. V roce 1917 se skupina maďarských bohatých důstojníků rozhodla přispět finančním příspěvkem k vytvoření památníku pro padlé zajaté vojáky. Sochař Ištván Lipót Gách byl pověřen vytvořením tohoto monumentu ve formě pětimetrové Sfingy, která byla věnována památce těch, kteří zemřeli. Po skončení války zůstal Gách v Taškentu, kde pokračoval v práci a tvorbě až do předválečných let.
Podle vzpomínek faráře Ondřeje Franty, který vedl pohřby zajatců v Taškentu, by se na tomto hřbitově mohlo nacházet až 30 tisíc mrtvých válečných zajatců všech národností. V době velkých pandemií se pohřbívalo přímo v prostorách kasáren, nebo na Taškentském vojenském cvičišti, kde se nacházel polní výcvikový tábor. Zajatci na Botkinský hřbitov byli sváženi na vozech vždy až po pohřbu pouze speciální pohřební službou, která se postarala i o zakopání do země. Hroby byly vykopány s dostatečným předstihem, neboť úmrtí byla běžnou záležitostí. V té době se hřbitov nacházel na okraji města, což znamenalo, že pro přátele vojáků, a dokonce i faráře to bylo daleko. Rozloučení tak často probíhalo pouze v táboře, nebo v lepším případě v katolickém kostele.
Během revoluce v roce 1918 kompletně shořel archiv hřbitova, obsahující i záznamy o pohřbech zajatců, dohledání konkrétních hrobů tedy již dnes není možné. V současnosti jsou velká pole dřevěných křížů dávno minulostí a prostor byl několik let po první světové válce využit pro další hroby. Několik kamenných pomníků zajatců přesto v této části hřbitova vydrželo až do dnešních dnů. Obdobně i německý pomník mrtvým kamarádům zajatcům stojí dodnes, obklopený pomníky mrtvých arménských křesťanů.
Zdroj: Кладбище по улице Боткина — Википедия (wikipedia.org), Vzpomínky ze zajetí Ondřej Franta