Ivan Grigorijevič Gončarenko

Ivan Grigorijevič Gončarenko

Ivan Grigorijevič Gončarenko se narodil 20. května 1920 ve vsi Znamenka (Kolpnjanský rajón, Orlovská oblast, Sovětské Rusko). Sám se považoval za Ukrajince a uměl jak rusky, tak ukrajinsky. V letech 1930-1935 absolvoval pět tříd v rodné Znamence a v roce 1936 se s rodinou přestěhoval do ukrajinského Sušilina v Uljanovském rajónu (dnes Bělopolský rajón, Sumská oblast) a jako osmnáctiletý odešel v roce 1938 za prací do kyjevského předměstí Darnice. Své rodiče pak již nikdy nespatřil. Živil se jako řidič v kyjevském Mostostroji č.3. (V roce 1943 uvedl rolnickou profesi.) Do Rudé armády nastoupil v září 1940 v darnickém vojenkomatu. 

Do Velké vlastenecké války se zapojil od samého počátku a od června do prosince 1941 bojoval na Smolenském frontu. Dalším známým údajem je absolvování jednoročního kurzu v 2. gorkovské tankové škole dne 15. září 1943. Na mladšího poručíka byl povýšen o měsíc později 8. října 1943. Od 14. února 1944 sloužil v 3. učební tankové brigádě a od března 1944 v 1. ukrajinském frontu. Velitelem zabezpečovací čety ve velitelské rotě 63. gardové tankové brigády se stal 4. dubna 1944. Za bojové operace v březnu 1944 na přístupech ke Kamenci Podolskému a v samotném městě, kterých se účastnil jako velitel tanku předního oddílu 1. praporu 63. gardové tankové brigády 10. gardového tankového sboru byl 1. června 1944 byl vyznamenán Rudou hvězdou a 5. února 1945 byl povýšen na poručíka.

S manželkou Alexandrou Matvějevnou Gončarenkovou měl jednoho syna, který se narodil v srpnu 1944 v Uljanovském rajónu ve vsi Saltaši. Nejspíše jej nikdy nespatřil. Stopy manželky a syna v poválečných letech mizí. Ivan G. Gončarenko byl od roku 1941 členem Komsomolu a v době smrti kandidátem komunistické strany.

Ivan Gončarenko se jako velitel tanku T-34 účastnil bojů o osvobození Ukrajiny a Polska, Berlínské operace. V rámci Pražské operace byl jeho tank T-34-85, spolu s dvěma dalšími, součástí průzkumu 4. tankové mechanizované armády (od června 1945 4. gardové tankové armády). Osádku tanku č. 1-24 tvořili starší mechanik-řidič gardový starší seržant Ilja G. Šklovskij, střelec, zástupce velitele tanku gardový seržant Pavel G. Batyrev, mladší mechanik-řidič radista gardový seržant Alexandr N. Filippov a nabíječ gardový seržant Nikolaj S. Kovrigin. Na pancéři tanku spolu s automatčíky jel také český průvodce, osvobozený koncentráčník, Zdeněk Souček. Za tři dny zrychleného přesunu se probili okolím Drážďan a severozápadními Čechy až v noci z 8. na 9. května 1945 dorazili do Prahy. Válka skončila.

Popis jeho posledního boje se značně liší. Nelze se příliš divit, k jakému boji došlo, vzhledem k jeho rychlosti a překvapivosti. Poručík Gončarenko kvůli ztížené viditelnosti vedl tank vysunut z poklopu. Rovněž měl být otevřen poklop řidiče tanku. Tank č. 1-24 vyjel v ranním šeru jako první z Chotkovy ulice ke Klárovu. V tu chvíli na něj měly zahájit palbu až čtyři stíhače tanků Hetzer, které tvořily zadní stráž ustupujících německých kolon. Podle jiné verze mělo jít o střelbu jednotlivců z protitankových zbraní, kteří stíhače tanků jenom používali jako barikádu. Hned první výstřel se měl smeknout po pancéřování Gončarenkova tanku a zasáhnout budovu za tankem. Právě kus vymrštěné suti měl zasáhnout poručíka Gončarenka do hlavy. Podle vzpomínky osádky se zakrvácený sesunul dovnitř tanku. Osádka se snažila palbu opětovat. Do boje se zapojily také zbylé tanky. Jeden ze stíhačů Hetzer explodoval.  Gončarenkův tank byl opět zasažen a přišel o možnost náměru tankového kanonu. V tu chvíli osádka tank opustila. Až na jednoho byli všichni zraněni, někteří těžce. Řidič tanku Šklovskij oslepl a český průvodce Zdeněk Souček přišel o nohu. Velitel tanku gardový poručík Ivan Grigorijevič Gončarenko padl. 

Téhož dne byly Gončarenkovy ostatky na nosítkách přeneseny přes Mánesův most do parku před Rudolfinem na dnešním Palachově náměstí a zde pochovány. Později na toto dočasné pohřebiště přibyly pozůstatky dvou desítek rudoarmějců, kteří zemřeli při bojích ve městě či podlehli zranění. Náměstí neslo na jejich počest v letech 1945-1989 název Náměstí Rudoarmějců. 

Ivan Gončarenko byl 15. května 1945 posmrtně vyznamenán Řádem Vlastenecké války 1. stupně. V udělení vyznamenání je bojová situace snad až zbytečně zveličena: „Působiv v čelní hlídce, zasazoval nepříteli drtivé údery, soudruh Gončarenko jako první pronikl do Prahy. Rychle pronásledovav nepřítele, s. Gončarenko dobyl most přes řeku Vltavu v centru města a vstoupil do nerovného boje s 13 německými samohybnými děly. Udržev přechod s. Gončarenko palbou svého tanku zničil 2 samohybná děla. Tank byl zasažen granátem a začal hořet. S. Gončarenko byl těžce zraněn. Vážně zraněný statečný důstojník, krvácející, pokračoval v boji. Druhým zásahem tanku byl s. Gončarenko zabit. V této době dorazily hlavní síly a zahájily rychlé pronásledování nepřítele.“ Definitivním místem posledního odpočinku Ivana Grigorijeviče Gončarenka a stovek dalších rudoarmějců se stalo čestné pohřebiště na Olšanech.

Válečný hrob – pietní místo v blízkosti posledního boje poručíka Gončarenka v Evidenci válečných hrobů: https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE0001-20433

Gardový poručík Ivan Grigorijevič Gončarenko je pochován na Olšanském pohřebišti v hrobě č. 128. V Evidenci válečných hrobů: https://evidencevh.army.cz/Evidence/detail-hrobu-ci-mista?id=CZE0003-24398&srn=gon%c4%8darenko&st=0&

Zdroje:

LELJUŠENKO, Dmitrij Danilovič. Moskva, Stalingrad, Berlín, Praha. Praha: Naše vojsko, 1980. On-line: https://ndk.cz/uuid/uuid:024067ebef626e7a996778a94411cb76

Gončarenko, Ivan Grigorijevič v databázi Pamyat naroda. On-line: https://pamyat-naroda.ru/heroes/person-hero120281418/ také https://pamyat-naroda.ru/heroes/podvig-chelovek_kartoteka1262944141 také https://pamyat-naroda.ru/heroes/memorial-chelovek_zahoronenie1167855688

AJZPURVIT, Katerina. Lejtnant Ivan Gončarenko. Drugije russkije tanki v Prage. On-line: https://ruski.radio.cz/leytenant-ivan-goncharenko-drugie-russkie-tanki-v-prage-8099702

2-e Gorkovskoje tankovoje učilišče. On-line: http://tankfront.ru/ussr/train/vuz/gorkovskoe2_tu.html

On vojeval s načala vojny i pogib 9 maja 1945 goda v PRage v tanke pod nomerom 1-24. On-line: https://inosmi.ru/20180509/242182228.html

9 maja 1945 goda pri osvoboždenii Pragi ekipaž gvardiji lejtenanta Ivana Gončarenko v čisle pervych vorvalsja v gorod. On-line: https://www.рцпв.рф/opornyj-kraj-derzhavy-2/9-maya-1945-goda-pri-osvobozhdenii-pragi-ekipazh-gvardii-lejtenanta-ivana-goncharenko-v-chisle-pervyh-vorvalsya-v-gorod-2/

Ivan Grigorijevič Gončarenko

Ivan Grigorijevič Gončarenko
Zdroj: Wikipedia

Osádka tanku 1-24. Zleva: A. I. Filippov, N. S. Kovrigin, P. G. Batyrev, I. G. Gončarenko a I. G. Šklovskij

Osádka tanku 1-24. Zleva: A. I. Filippov, N. S. Kovrigin, P. G. Batyrev, I. G. Gončarenko a I. G. Školvskij
Zdroj: FOMIČEV, Michail Georgijevič. Cesta začala na Urale. Praha: Naše vojsko, 1981.

A. I. Filippov, I. G. Šklovskij, N. S. Kovirgin a P. G. Batyrev v Praze v roce 1965

A. I. Filippov, I. G. Šklovskij, N. S. Kovirgin a P. G. Batyrev v Praze v roce 1965
Zdroj: FOMIČEV, Michail Georgijevič. Cesta začala na Urale. Praha: Naše vojsko, 1981.

Zničený Gončarenkův tank 1-24 před domem U Verdugů u vyústění Chotkovy ulice

Zničený Gončarenkův tank 1-24 před domem U Verdugů  u vyústění Chotkovy ulice
Zdroj: VHÚ

Dočasné pohřebiště rudoarmějců před budovou Rudolfina

Dočasné pohřebiště rudoarmějců před budovou Rudolfina
Zdroj: Československý voják ze dne 28. dubna 1980.

Čestná stráž u pomníku poručíka Gončarenka v ulici U Bruských kasáren v roce 1948

Čestná stráž u pomníku poručíka Gončarenka v ulici U Bruských kasáren v roce 1948
Zdroj: Regionalnyj centr patriotičeskogo vospitanija

Detail pamětní desky pomníku poručíka Gončarenka v ulici U Bruských kasáren

Detail pamětní desky pomníku poručíka Gončarenka v ulici U Bruských kasáren
Zdroj: CEVH

Hrob Ivana Grigorijeviče Gončarenka na Olšanských hřbitovech

Hrob Ivana Grigorijeviče Gončarenka na Olšanských hřbitovech
Zdroj: CEVH

Koláž ukazující podobu místa v roce 1945 a 2015

Koláž ukazující podobu místa v roce 1945 a 2015
Zdroj: VTK

Letec - stíhací pilot generálmajor„in memoriam“ Otto Smik

Před 80 lety, 28. listopadu 1944, hrdinně padl generálmajor „in memoriam“ Otto Smik, který v době druhé světové války působil v RAF a díky mimořádným úspěchům své služby je považován za letecké eso. Při útoku na železniční stanici v Zwolle v Nizozemsku jeho letadlo těžce poškodila místní protiletecká obrana. Při přistávacím manévru Smik havaroval a na místě zemřel. Dnes se jeho ostatky nachází v hrobě na bratislavském hřbitově Slávičie údolie.

Památník Mohyla míru

Na Prateckém kopci u obce Prace stojí Mohyla míru, první mírový památník v Evropě. Připomíná bitvu u Slavkova (2. prosince 1805), kde francouzská armáda pod velením císaře Napoleona I. Bonaparta porazila spojená vojska Rakouska a Ruska pod vedením císařů Františka I. a Alexandra I. Iniciátorem stavby byl kněz prof. Alois Slovák, který propagoval myšlenku uctění padlých. Soutěž na památník vyhrál architekt Josef Fanta a stavba proběhla v letech 1909–1912. Mohyla v secesním stylu s kostnicí a kaplí ztělesňuje hlubokou úctu k obětem slavkovské bitvy.

Hroby čs. povstalců a maďarských vojáků na hřbitově Zlatá Koruna

Poblíž vltavského jezu Zlatá Koruna leží hřbitov stejnojmenné obce, kde jsou pohřbeny oběti květnového povstání 1945. Českoslovenští odbojáři a maďarští vojáci, kteří se k nim přidali. Dne 5. května 1945 vypuklo povstání, během nějž Maďaři pomáhali bránit most v Rájově proti jednotkám SS, které vedly trestnou výpravu. Přes jejich odpor Němci uspěli, využívajíce rukojmí. Padlo 5 Maďarů a 7 Čechů, následovaly popravy v Rájově. Těla maďarských honvédů byla po válce exhumována.