Různé

Články:

Kdy země vede válku

Ústavní soud se v souvislosti posuzování podmínky státního občanství České republiky podle restitučních předpisů zabýval i otázkou stanovení začátku válečného stavu.

Citace: "... Stran interpretace "kdy země vede válku" Ústavní soud vychází z již v roce 1933 vypracované  definice agrese Společností národů, která byla  převzata do londýnské Úmluvy  o agresi (Convenition de definition   de   l   agression),   uzavřené   dne   4. 7. 1933 Československem, dle které není třeba válku vyhlašovat (čl. II bod 2)  a dle  které je  třeba za  útočníka považovat  ten stát, který první poskytne  podporu ozbrojeným tlupám,  jež se utvoří  na jeho území  a  jež  vpadnou  na  území  druhého  státu  (čl. II bod 5). 

V souladu s notou  londýnské vlády ze dne  22. 2. 1944, navazující na prohlášení prezidenta  republiky ze dne 16. 12. 1941, dle § 64 odst. 1 bod  3 tehdejší Ústavy a v souladu s  citovaným čl. II bod 5 má  Ústavní soud  za to,  že dnem,  kdy nastal  stav války, a to s Německem, je den  17. 9. 1938, neboť tento  den na pokyn Hitlera došlo  k utvoření "Sudetoněmeckého  svobodného sboru"  (Freikorps) z uprchnuvších vůdců  Henlainovy strany a několik  málo hodin poté už  tito  vpadali  na  československé  území  ozbrojeni  německými zbraněmi. Posledním dnem tohoto období  bylo datum 7. 5. 1957, kdy Československo ukončilo válečný stav s Japonskem. ..."

Úplé znění Nálezu ústavního soudu

Na začátek stránky

Rodinné (společné) válečné hroby

Válečným hrobem je pro účely zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech a pietních místech a o změně zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), místo, kde jsou pohřbeny ostatky osob, které zahynuly v důsledku aktivní účasti ve vojenské operaci nebo v důsledku válečného zajetí, anebo ostatky osob, které zahynuly v důsledku účasti v odboji nebo ve vojenské operaci v době války.

Zákon nestanoví, že by válečným hrobem bylo pouze takové místo, kde jsou pochovány výlučně ostatky osob splňujících výše nastíněná kritéria. Naopak zákon nestanovuje žádné omezující podmínky,  pokud se jedná o možnou přítomnost ostatků dalších osob, které nesplňují podmínky uvedené v § 2 zákona (dále jen „jiná osoba“), ve válečném hrobu.

Válečným hrobem tedy může být i takový hrob, do kterého byly dříve nebo později uloženy ostatky jiné osoby. Rozhodující je však skutečnost, zda se tak stalo před nebo až po účinnosti zákona, tedy před nebo po 1. červenci 2004.

Pokud se tak stalo před účinností zákona, stal se tento hrob válečným hrobem ve smyslu zákona, a to nehledě na to, kolik dalších osob je v něm pochováno.

Pokud se však jedná o možnost uložení ostatků jiné osoby do válečného hrobu po nabytí účinnosti zákona, je toto třeba chápat jako  jinou změnu válečného hrobu než je jeho údržba a úprava dle § 3 zákona, kterou lze provést pouze po předchozím písemném souhlasu Ministerstva obrany.

Pokud je taková změna provedena bez písemného souhlasu ministerstva, pak tato změna může být důvodem pro zrušení válečného hrobu, a to se všemi důsledky, včetně zrušení bezplatného užívacího práva hrobu na neomezenou dobu podle § 29 odst. 6 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Zrušení válečného hrobu pak může být provedeno na základě písemné žádosti jeho vlastníka (provozovatele veřejného pohřebiště) a po písemném souhlasu Ministerstva obrany, přičemž je třeba brát v potaz, že následná o válečný hrob rozhodně automaticky neznamená jeho udržování v původním vzhledu nebo zachování jmen jiných osob pohřbených ve válečném hrobu na náhrobku nebo hrobovém zařízení.

Na začátek stránky

Povstalci, gardisté, vojáci a příslušníci SNB – vývoj ozbrojených složek ČSR v roce 1945

Autor: Mgr. Tomáš Jakl (VHÚ)

Na první terminologickou nejednoznačnost narazíme už při rozlišení, kdo byl voják a kdo civilista. Z hlediska okupačních úřadů byli čs. vojáci, odcházející z protektorátu, civilisté. Např. “bývalý kpt.gšt.” Vilém Sacher je v protektorátních dokumentech uváděn jako komisař vyšší správní služby Elektrických podniků, “bývalý pplk.” Vladimír Přikryl jako aktuárský ředitel a například “bývalý plk.gšt.” Bruno Sklenovský jako vrchní odborový rada v Nejvyšším cenovém úřadě.[1] V exilu se projevila teorie právní kontinuity neuznáním rozpuštění čs. armády, potvrzením platnosti Branného zákona[2] a uznáváním dosažených vojenských hodností.[3] Extrémní názor s nadsázkou vyslovil Karel Veselý-Štainer. Ve svých vzpomínkách se ohradil proti označení odbojářů za “illegalisty”, za ilegální označil naopak činnost okupantů.[4] Zdánlivě odtažitá právní minucióznost měla nicméně v praxi cenu života a smrti – šlo o status válečného zajatce či bandity v případě zajetí. Například ve Varšavě v roce 1944 kapitulační listina výslovně přiznávala varšavským povstalcům práva válečných zajatců.[5] Na konci dubna si člen České národní rady JUDr. Josef Kotrlý kladl otázku, jaké bude právní postavení českých povstalců. “Měl jsem za to, že se musíme pokusit dáti českým povstalcům status vojáka ve zbrani, v mezinárodním právu 'levée en masse'. Hrozil jsem se pomyšlení na masové popravy civilistů. Uniformy jsme neměli, a tak jsme se dohodli na tom, že čeští ozbrojenci budou mít na levé paži bílé pásky s červenými písmeny RG a razítkem ČNR.” Plátno dodal ředitel pojišťovny ing. Josef Hlávka od komerčního rady Cyrila Šimka. Pásek byly vyrobeny statisíce.[6]

Velitelství Bartoš vydalo 5. května 1945 ve 22.55 prohlášení rozhlasem: “Bojující vojsko je součástí regulérní armády. Nařizujeme, aby každý bojující byl označen trikolórou nebo páskou v národních barvách!” Hlášení bylo opakováno tentýž den do půlnoci ještě třikrát.[7]

Že byla starost JUDr. Kotrlého a generála Kutlvašra oprávněná, se ukázalo 6. a 7. května, kdy Němci ovládaný rozhlas Praha I vysílal výhrůžku, že každá civilní osoba se zbraní bude považována za záškodníka a zastřelena. Košický rozhlas vysílal upozornění, že všechny osoby, označené páskou, nutno považovat za příslušníky branné moci, a tedy podléhající ženevským konvencím. Pražský rozhlas též upozorňoval, že všichni ozbrojení musí být opatřeni páskou RG.[8] I když pásek RG bylo vyrobeno velké množství, nebyl jich dostatek. Zůstaly omylem v místnostech Národní odborové ústředny zaměstnanecké (tehdy už Revolučního odborového hnutí) na Perštýně, takže většina barikádníků byla opatřena podle dispozic velitelství Bartoš trikolórou.[9] Pásky RG se objevily na rukou bojovníků až po povstání.[10]

Úřední záznam, že pražští povstalci byli de jure považováni za vojáky čs. branné moci lze nalézt kupříkladu v kartotéce příslušníků pražské Luftschutzpolizei vedené pražským místním velitelstvím protivzdušné ochrany v Praze, uložené v Národním archivu.[11] Na osobní kartě každého příslušníka Luftschutzpolizei, je k 5. květnu 1945 uvedeno “převeden do čs. branné moci a setrval v činné službě”. Vzhledem k tomu, že pražská Luftschutzpolizei byla jádrem jednotek Vojenského velitelství Velké Prahy “Bartoš”, lze – vzhledem k výše uvedenému rozhlasovému prohlášení velitelství “Bartoš” z 5. května 1945 – tento údaj vztáhnout i na ostatní bojovníky Pražského povstání.

Na začátek stránky


[1] NA, f. MV I, k. 11597.

[2] Zákon č. 193/1920 Sb.

[3] Gustav SVOBODA, 1. čs. divize ve Francii (1939–1940). Praha 2010, s. 7.

[4] Karel VESELÝ-ŠTAINER, Cestou národního odboje. Praha 1947, s. 34.

[5] Stanislav KOPF, 63 dni. Warszawa 1994, s. 629.

[6] Pražské povstání 1945. Rada svobodného Československa, Washington D. C. 1965, s. 52–54.

[7] Vladimír JEŽEK, Voláme všechny. Praha 1966, s. 91.

[8] Ivan ŠŤOVÍČEK, Zápis ze zasedání ČNR ve dnech 4.–9. května 1945. HaV 1967, č. 6, s. 979–1019.

[9] Pražské povstání 1945, s. 28.

[10] Tamtéž, s. 52–54.

[11] Národní archiv, fond Místní velitelství protiletecké ochrany Praha, kartotéka.

Nahoru